Rukongai

Seizen se tak nějak přes 3 hodiny toulal po Rukongaii. Bylo tu sice ticho, avšak nedávný boj v Seizenovi zanechal touhu jít něco rozmlátit. Jak tak šel po ulici, viděl opět to samé jako vždycky. Bída, Hlad, Utpení to všechno mu již bylo dobře známo. Ale co dál. Co bude dělat teď. Hmmmm..

Seizen bloumal Rukongaem a ani mu nevadilo že možná neví kam jde, stále totiš přemýšlel co se vlastně stalo.´Hollow, Capitání, škola? Ne něco takového neni nic pro mě. Stejně bych tam byl kničemu.´ pak si to ale uvědomil.´Já neodešel že jsem tam nechtěl být, já odešel protože si připadám sláb, nebýt těch ostatních tak bych tam tehdy umřel´. To začalo Seizena znepokojovat, po dlouhé době si totiš narovinu přiznal že je sláb, ano věděl to osobě ale nikdy nepotkal nikoho silnějšího.
Po nějaké další době dorazil na okraj Rukongae kde hraničil s lesem, ten byl znám tím že byl velký i hustý zároveň a jen málo osob tam chodívalo. Pro Seizena však perfektní místo pro odpočinek.´Jenže co dál? Odpočívat a snažit se doničeho strkat nos pozbitek mého života?´ v tu samou chvíli se mu něco ozvalo v hlavě´Ano proč ne? Proč bys ses měl trápit a dělat něco co neni zapotřebí?´. Tomu tak scházelo, ale měla pravdu. Bez ní by tuplem nebyl nic, vždyť byl stejně jenom bojechtiví opilí samotář co by bez své zanpakuto nic nezvládl. Pak však na něco přišel.´Potřebuju zesílit, potřebuju moc, sílu abych nemusel na nikoho spoléhat, na nikoho se vázat´. Tímto vstoupil do lesa hledajíc sílu a ochoten trénovat své tělo a mysl.

Seizen stál na okraji lesa a Rukongaie. Klid a ticho, které ho právě obklopovali mu přišli jako stav naprosté euforie. Věděl, že jsem nepřišel jen tak, byl tu z jednoho prostého důvodu zesílit. Jak duševně tak fyzicky. Proto zamířil do nejhlubší části lesa aby našel nějaké vhodné místo, které by plnilo jeho účel. Po chvíli došel Seizen až na jednu mýtinu. To místo v sobě něco mělo, Seizen totiž cítil dost silnou energii. Jak se tak Seizen rozhlížel spatřil podezřelý kamenný náhrobek uprostřed mýtiny.

Takové krásné místo, představa co by se stalo kdyby otomto místě ostatní občané věděli byla strašlivá. Pozorně se zahladěl na náhrobek.´Něčí hrob? Nebo možná pomník?´. Jeho zvědovast byla silnější a tak se vydal přímo k náhrobku zjistit čí je. Nechtěl totiš zneuctit místo odpočinku někoho cizího svým cílem zesílit. Však všechna ta energie kolem ho udivovala a ohromovala, ale zárověň ho nutila být stále e střehu.
Došel až k náhrobku a lehce ho rukou očistil aby si pozorně přečetl co je na něm napsaného.

Čím blíž se Seizen přibližoval k náhrobku, tím víc cítil sílu, která v něm dříme. Začínal být neklidný. Co když vyruší nějakého boha či pošpiní čest nějakého slavného válečníka. I přes to to Seizena stále táhlo blíž a blíž. Došel až k náhrobku a pomalu jej otřel aby mohl přečíst, to co na něm bylo napsáno. Písmo bylo už dosti staré a oprýskané, proto ho Seizen nemohl přečíst čistě. Stálo tam "Ty j...na tot....ísto...získáš...v...ní." Bylo těžké rozeznat co je vlastně na kameni napsáno ale Seizen věděl, že tohle není jen obyčejná část lesa, někdo ho pozoruje.

Dobře Seizen si schrnul co ví´Náhrobek obsahuje velmi silnou duševní sílu, je na něm nečitelný text a někdo mě sleduje. Vše jsem až na tu duševní sílu čekal. Přece jen starý náhrobek který nikdo neudržuje nemůže být čitelný a když někdo kdo umí probudit shikai a neni to shinigami, je jasné že na něj připnou špeha.´Ohlédl se, oprášil náhrobek, pomodlil se a řekl s jasným důrazem a aby ho bylo slyšet. "Ať jsi kdo jsi, vylez. Pokud chceš bojovat, rád ti tu udělám místo vedle tohoto náhrobku.". Pak mu nezbylo nic jiného než počkat jestli dotyčný vyleze, ikdyž stim nepočítal.

Seizen to vycítil správně, ano, nebyl jediný kdo se na tomto místě přišel najít nové síly ale nebyl ani poslední. Jak Seizen čekal zdali se na něj někdo vyřítí, buď z koruny stromu, nebo z zadu onoho samého kmene. Povšiml si čehosi bílého co čnilo ze země kousek od náhrobku. Byla to kost. Lidská kost. Ruka svýrající jakísy amulet. Seizen se snažil se k němu přiblížit, když tu náhle i přes Seizenovi smysli. Ho cosi srazilo dosti velkou rychlostí rovnou k zemi. Jediné co zahlídl, byl podivný stín krčící se za stromem a krev, která mu právě stékala po tváři. (-1 HP)

Seizena nepopadl strach ale zděšení. Jak se mohl nechat takto překvapit. Všiml si krve stékajícímu po hlavě, byla to jeho? Nebo dotyčného? Neměl teď čas na přemýšlení a snažil se vší silou odstrčit od země, aby měl lepší výhled na nepřítele. Ihned též nahmatával rukojeť a by připraven se bránit a brát život. Amulet mohl prozkoumat potom, teď bylo zapotřebí řešit něco úplně jiného.

Seizen tasil Kori no joo a vyčkával, až se to co ho předchvíli zranilo na jeho hrdosti objeví. Nahle z poza stromu viděl něco so vapadalo jako ocas. Ozvalo se strašné zavřísknutí, že by každému praskly bubínky. Z poza stromu se vyřítil hollow. Nejspíše to byla duše onoho zesnulého člověka, která teď bránila místo svého spočinutí. To ale Seizena nezajímalo, ta věc ho udeřila a za to je jeden jediný trest a to je smrt. Hollow vypadal asi jako kdyby jste si představili vlkodlaka, kterému trči z ocasu dalši tři ocasi všechny zakončeny ostrými bodci. Hollow se s vřískotem rozeběhl na Seizena. Jeden z ocasu, se snažil chytit Seizena za nohu avšak přesně to on čekal rychlým pohybem mu přišpendlil ocas k zemi, a jak zakroutil kori no joo ocas odseknul (-1 RP). Hollow zasténal.

Seizen nečekal a ihned se ohnal po hlavě té potvory. Sice neměl v plánu tu teď nic zabíjet, ale napadlo ho to. Skřek toho Hollow byl nesnesitelný stejně jako rána kterou způsobil, však uřízlí ocas byl jen začátkem hněvu který se v Seizenovi hromadil. Doufal že jeho další sek Hollouwa zabije, nechtěl ztratit sebe kontrolu ihned potom, co se rozhodl zesílit. Byl však absolutně rozhodnut že nepřítel neodejde bez trestu.

Hollow zavřískal a začal přeskakovat, naprosto nesmyslně z jednoho stromu na druhý. Seizen ho však bedlivě sledoval a čekal až zaútočí aby ho mohl jednou přesnou ranou skolit. Věděl, že se boj nesmí vířit dál, neboť už cítil jak v zákoutí jeho duše se zlehounka ozývá hlas kori no joo, která by této šance jistě mohla využít. Hollow si oblizoval odseknutý ocas a se vší zuřivostí se vrhl na Seizena. Seizen musel vymslet plán stačila jeden jediný špatný pohyb a je sním ámen. Ve chvíli, kdy se Hollow přiblížil až k Seizenovi se jeden z ocasu vymrštil a bodl Seizena do ramene. (-1 HP) On ale stále stál, připravený to ukončit jednou pro vždy. Zazněl zvuk trhajícího se masa. Holloowi obje půlky spadly do jednoho křoví. Seizen si těžce oddychl a vrátil katanu do pochvy. Opět ho zaujal záblesk amulet.

Amulet byl zajímaví ale jako první se potřeboval postarat o svoje zranění. Měl dvě možnosti, buď rameno obvázat kusem oblečení ze sebe a nebo zmrazit ránu. No upřímně nepřemýšlel dlouho a začal trhat kus vršku, kterým si poté pevněji obvázal rameno, aby pozastavil krvácení. Poté co tak učinil si konečně prohlédl amulet kvůli kterému se nesoustředil a polevil v obraně. Vzal ho do ruky a začal si amulet důkladně prohlížet, po důkladné prohlídce zkusil Seizen použít trochu své duševní sílu jestli nato náhodou nezačne amulet reagovat.

Amulet jakoby zavibroval, když se do něj vlila Seizenova duševní energie. Náhle se jasně rudý kámen začal zakalovat modří. Bylo to jako kdyby se v rudé kaluži krve začala pomalu rozpínat zvláštní modř. Nebyl to jen tak nějaký kus kamene. Měl tvar trošku jako opál, Seizen věděl, že v tom amuletu cosi je ale netušil co přesně by to mohlo být. Musel být s něčím spojený jinak by ho nechránil ten hollow, který Seizena napadl. Přemýšlel zdali si má dát amulet kolem krku, ale ta energie co z něj sálala, v něm vyvolávala respekt. Určitě to nebyl jen takový kámen to by nebyl na místě , které samo o sobě bylo zvláštní uprostřed temného lesa. Mýtinka kde byl podezřelý pomník, tohle místo, bylo opravdu zvláštní.

„Pěkný amulet ale trochu podezřelí, ne moc věcí reaguje na duševní sílu. Hime, nechceš mi poradit? Ne? Dobře.“
Seizen přemýšlel co by to mohlo být, nasadit si ho nechtěl ale v kapse by mu překážel. Dostal nápad, sedl si tradičně na zem. Na klín si položil jako Kōri no joō tak podivný amulet. Teď se jen soustředit na dvě věci. První je regenerace mého ramene, druhá zas pokusit se promluvit s Hime a doufat že jí něco napadne, pokud ne nezbývá jiná možnost než vše risknout a amulet si nasadit, přece přišel trénovat své těla a posílit svého ducha. Ne ihned jak přijde tak odejít.

Seizen seděl v orosené trávě celou noc. Už pomalu začínalo svítat a i přes velkou snahu na něj začala padat únava. Soustředil se jen na své zranění, které mu stále prosakovalo krvi. Náhle se stalo něco co Seizen neočekával. Amulet se vznesl a začal silně zářit, byla to tak silná záře, až si Seizen musel zakrýt oči. Avšak rána, kterou měl Seizen na rameni zmizela pryč. Bylo to podezřelé stále neveděl zdali amuletu věřit, přeci jen byl opravdu zvláštní. Seizenova přemýšlení však vyrušil vcelku hlasítý povzdech, který se ozval za jeho zády "At si kdo si ukaž se". Před Seizenem se vznášel duch. Byl to stařík v starých, zaprášených šatech. Díval se na Seizena a přitom stále vzdychal. Seizen pochopil, že je to nejspíše duch toho kdo zde by pohřben. Seizen neveděl co dělat nikdy s duchem nemluvil ale nebylo by od věci se na něco zeptat "Třeba ví něco o amuletu" pomyslel si.

Seizen si nejdříve myslel, že už je unaven a opilí, že vidí vidiny. Však když si toho ducha tak prohlížel tak mu přišel opravdoví.“ Hej ty……. Ano s tebou mluvím, co jsi zač?“ Komunikovat s duchem? No snad to přivede odpovědi k tomu náhrobku a tomu hollow. Však stále se oddaloval od tréningu který chtěl započít. Přece jen trénovat sám není lehké, když nevěděl o tom, co by měl správně dělat. No čekal na odpověď ducha, teda pokud nějaká bude a mezitím si hrál s amuletem mezi prsty.

Duch se mírně vznášel z jedné strany na druhou. Mezitím ze sebe vydal dalších pár vzdechů a jiných podezřelých zvuků, kterým Seizen radši nechtěl dávat jména. Uběhlo dobrých dvacet minut a duchovo sípání stále nenabíralo srozumitelných vět. Pohár trpělivosti už pomalu přetékal, avšak když Seizen položil ruku na Kori no joo, Duch zbystřel. Přilétnul blíž což Seizenovi nebylo zrovna příjemné. Ale něco zvláštního následovalo duch se nadechl a jeho slova byla mírně srozumitelná "Amulet, který třímáš nebyl chráněn jen tak, je to amulet s regeneračními schopnostmi". Seizenovi se objevil úsměv na tváři. S takovou mocí by mohl všechno. Ale dřív než mohl Seizen nad ničím přemýšlet duch se opět nadechl aby pokračoval ve svém povídání "Avšak zhroz se mladíku ten amulet je....." V tu chvíli se duch rozpadl jak obláček dýmu. Před Seizenem stála dívka, v ruce držela zanpakuto a očividně to byla nějaká lovkyně duchů. Která právě ducha poslala na věčnost.

To co cítil, nebyl hněv, byla to čirá zloba. Zlost přerůstající ve vztek, vztek přerůstající v povahu, kterou kori no joo tak milovala. Povahu kde Seizen ukazoval svou nezkrotnost, jako když se snažíte naučit vlka psím zvykům, nebo lva aby nejedl maso. Pomalu tasil svou zanpakuto přičemž jenom pronesl “Už mne to ale opravdu nebaví, už nato nemám nervy.“. Nebylo divu že byl takoví jaký je, přece jen se rozhodl jít trénovat svého ducha a tělo.“ Nejdříve hollow, potom duch……..a teď ty!“. Následoval prudký útok, ne však čepelí ale rukojetí, která mířila přímo na hruď. Však v jeho tváři a očích bylo vidět že čepel bude tasena.

Seizenův útok byl rychlý a opravdu přesně mířený avšak stalo se něco co by nečekal. Lovkyně se jemným pohybe obtočila kolem své osy a Seizen kolem ní prolítl jako býk na corridě. Hněv v něm začal ještě víc vřít než předtím. Holčina jen tak stála a koukala jak Seizenovi pomalu ale jistě se ztrácí kontrolu sám nad sebou "Příliš mnoho hněvu škodí cukrouši :*." Ta věta Seizenovi zněla v hlavě tak tisíckrát větší ozvěnou. "KOKORO O KORASERUU!!!" Stejnak jako byla slyšet v jeho hlavě ozvěna byl slyšet i jeho hlas. Stromy kolem začali pomalu omrzat. Takový hněv už Seizen dlouho nezažil. "OOOhohoh ono se nám to zlobí" provokovala Seizena lovkyně dal.

Její řeči přilévali jen olej do ohně vzteku, zřejmě to byl i účel ale Seizen nevnímal. Jediný kdo v okolí se doslova vyžíval, byla i Kori no joo, která jen čekala až se Seizen dočista oddá jejím instinktům. Seizenovi útoky byli hůře vykrývatelné kvůli mrazivé auře, která jeho zanpakuto obklopovala. Jeho tvář byla k nepoznání, kdyby ho někdo znal a viděl jak vklidu popijí saké a koukl by se na něj teď, nemohl by uvěřit, že je to ten samí člověk.

Seizena začal pomalu ale jistě pohlcovat jeho vlastní hněv. Kori no joo se chystala na to jak ho zase ovládne a využije ho pro nějakou tu zábavu. Lovkyně si stoupla do podivné pózy. Jak se Seizen chystal na to probodnout jí skrz na skrz, silně se odrazila od země a vyskočila na nejbližší strom, avšak bodavá bolest se Seizenovy rozlila celými zády. (-2 HP) Ostrá hvězdice a bolest Seizena trochu vyvedla z jeho zaslepeného stavu "Koukám, že tě to asi bolí". Kori no joo, která by měla pomáhat spíše Seizenovi škodila, protože využívala momentální situace "No tak, přeci tě neskolí nějaká lesní holka s hvězdičkama." Podotkal s úsměvem. Lovkyně se mezitím snesla z stromu jako padající list. Očividně byla opravdu zkušená co se týče boje. Tohle nebude jen tak lehké, pomyslel si Seizen Když si vytáhl hvězdici ze zad

Hněv, teda co je to hněv? Seizen nevěděl přesně, ale věděl že ho to zcela pohltilo. ´Sakra, mrcha, umře a bude jí to bolet. Klidně ať přijdu o duši ale tahle slečinka to schytá´. Tohle probíhalo Seizenovi hlavou když se soustředil na nepřítele. Věděl, že normální útoky nezaberou, nato byla moc zkušená a zvyklá. Však jeho tělo ho neposlouchalo a vrhal se na ni jak rozzuřené zvíře. ‘Co teď? Umřu tady jenom, protože se neumím ovládat? Sakra musí tu být nějaká možnost jak vyhrát? Co Kori no joo? Ne ta se teď raduje z toho, jak se chovám. Musím něco vymyslet nebo je po mě’. Nebyl to strach se smrti co ho popoháněl, spíše jen to že vědě že by bylo zbytečné tu teď umírat. Koukal se jako divák z první osoby jak jeho tělo se pohybuje a útočí tak zběsilá jako nějaká stvůra, ´Stvůra? Ano to je ono, ta holka je zvyklá bojovat s někým jako jsem já ale, jak se bude bránit něčemu co má hněv a chuť smrti stejnou jako hollow a sílu zanpakuto? ´. V tu chvíli byl rozhodnut, snažil se vzít své tělo zase pod kontrolu, však nezaujmout postoj jako obvykle ale divoký. Zároveň se snažil využít sílu jeho ledové zanpakuto co nejvíce to šlo, ‘uvidíme, jak se jí bude bojovat na zmrzlé zemi´.

Seizen udeřil do země. Lovkyně stála tak 200 metrů od něj a čekala co se bude dít. Rostliny začali uvadat a zem se pomalu začala měnit v jedno velké kluziště. Za pár vteřin byla celá mytina pod jednou tlustou vrstvou ledu, kterou Seizen vytvořil. Všude se rázem ochladilo což mu přinášelo jistou výhodu vzhledem k tomu, že měl pořád dost síly na to udržet shikai ve své formě. Lovkyně měla v výrazu tváře menší údiv ale očividně jí to tolik nepřekvapilo "Za svoji karieru už jsem viděla dost kluků jako si ty, vypadáte mocně ale stejnak jste jenom děcka!" Seizenovi opět hrklo ale veděl, že se nesmí podat svému hněvu a uklidnil se musel vymyslet plán. Ozval se svištivý zvuk a Seizenovi opět prolétla hvězdice kolem obličeje. Očividně lovkyně nerada dlouho čekala. Seizen se tedy sklouzl po ledě a prudkým výpadem se vrhl proti ní. Lovkyně se chystala uhnout avšak podcenila Seizenovu sílu. Nohy měla přimrzlé na jednom místě a nemohla se pohnout. Prudký náraz Seizenova ramene ji přitiskl ke zmrzlému kmeni. Seizen se okamžitě soustředil na místo kde na kmeni byl led nejtlustší a vytvořil cosi jako ledové vězení, které lovkyni držel na místě. Seizenův pohled jasně vypovídal o tom, že z toho lovkyně nevyjde na lehko. Náhlá bolest hlavy a zbytku celého těla Seizena srazila na zem. (-5 HP) Jeho Reiatsu dosáhlo svého limitu. Co teď ? Pomyslel si, když něco neudělá pouta povolí a lovkyně sním udělá krátký proces.

Těžce dýchal, krvácel, byl unaven a docházel mu čas. To byla situace, ve které Seizen byl, ne že by zato nemohli, vlastně to byla jeho vina, že to tak dopadlo. Věděl, že byla blbost se na ni vrhnout. No co se dá dělat.
„Máš poslední šanci, buď se vzdej anebo umři.“
Stou větou se Seizen posledníma silami odrazil a hodlal přimrzlou slečnu probodnout skrz na skrz. Před očima se mu zjevila naděje. ´Teď se nepohne, teď mám šanci, teď má možnost a musí ji využít´. To teď bylo v jeho mysli jediné, pokud se nevzdá, zabije ji. Zabije ji, protože už ho všechno štvalo, jak se nemohl věnovat tréningu, jak se objevil hollow a jak ho otravoval duch.

Seizenův výpad zazněl celým lesem, běžel přímo ani se nesnažil měnit směr, byla to prostě a jednoduše jeho poslední šance na to aby uspěl. Pocit jak se Kori no joo zatíná do něčeho tvrdého. Seizen si pomyslel dokázal jsem to už mě konečně ta ženská nebude otravovat avšak jeho pohled ho srazil na už tak slabá kolena. Na stromě, kde teď měla stékat krev stékala míza stromu poněvadž místo v masu se Seizenova poslední síla rozplynula v kusu špalku a lovkyně nikde. Seizen věděl, co bude následovat "SMRT". Tak nějak jak byl bez reiatsu připadal si i vcelku příjemně avšak stalo se něco co by neočekával. Lovkyně se objevila na větvi stromu hned o kus vedle od stromu kde už se teď nacházelo spoustu malých louží z Seizenova rozteklého shikaie "Tohle není konec mladý shinigami, ještě se potkáme ale teď už na tebe broučku bohužel nemám čas". Byla na odchodu, když se ještě otočila a dodala "Kushina Kimeko, zapamatuj si to, jasný brouku". Na to se odmrštila a zmizela v hustém porostu křovisek. Seizen jen cítil jak ztrácí vědomí a jeho zrak se pomalu začal vytrácet. Když se probral ležel stále na tom samé místě a celé tělo měl zakrvácené a bolela ho snad každá jeho část. Jeho příběh ještě nekončil.