Rukongai

První myšlenka, která se Seizenovi po probrání objevila v hlavě bylo ´Už nikdy nebudu bezdůvodně útočit na ženskou´. Bolelo ho celé tělo a pocit toho že leží v bahně, které tu vzniklo díky němu také nebyl příjemný. To co ho však nejvíce hlodalo, byla jeho vlastní neschopnost a pocit bezmoci.
“Sakra!“
´ Měl bych asi začít něco doopravdy dělat. ´
Poté co vstal a oklepal ze sebe špínu se zhluboka nadechl aby pořádně dostal kyslík do těla. Co male bude dělat teď, no pár možností tu bylo. Buď zůstane tu a bude mu hrozit že se mu stane něco horšího, nebo se vrátí do toho čemu dříve říkal domov.
Další nápad se mu znechutil, vrátit se a poprosit o odpuštění za jeho chování a opětovné přijmutí do akademie shinigami. Představa že by se klaněl a omlouval mu dala jasně najevo, že to udělat nedokáže.
Co bude dělat mu dalo najevo kručící břicho a zápach který vydával. Musí domů, snad tam bude mít nějaké drobné. V horším případě si půjde najít nějakou práci a potom se půjde někam k řece umýt.

Seizen se stěží dokolíbal k řece, už mu nezbývalo mnoho sil ale řeka nebyla daleko. Tedy spíše potůček než řeka ale Seizenovým účelům to posloužilo. Začal si tedy omývat rány a snažil se potlačit neuvěřitelné pálení, které zžíralo každý cíp jeho ran. Jak tam tak seděl a přemýšlel nad tím, že právě dostal nakopáno od ženské , které se zničehonic najednou zjevila, byla jeho touha zesílit stále větší. Jedna věc mu ale vrtala hlavou Kori no joo se už dost dlouhou dobu neozvala. Což mu na klidu moc nedodávalo přece jen udržela dost silných úderů za krátký čas. Lesem se opět rozhostilo hrobové ticho.

Ticho, bylo tak krásné a uklidňující. Ticho.´počkat cože ticho? Jsem v lese a je tu takové ticho?´. Seizen i skrze bolest a své zaneprázdnění omýváním ran se snažil držet katanu u sebe a připraven reagovat. Samosebou to že Kori no joo mlčí bylo divné, ale nemá jí to za zlé potom co prohráli tak tvrdě. Seizen pohlédl na vodní hladiny aby viděl svůj obličej. Byl takoví jaký jsi myslel, vyzařovala z něj porážka a slabost. Měl chuť sám sebe zmlátit do bezvědomí, kdyby ho však vše už dávno nebolelo. "Musím uznat že jsem ubožák, jenže kde zesílit? Kde získat sílu k tomu abych se takhle už nemusel cítit?". Poté si vlastně uvědomil co dělá. ´Jasně Seizene, trucuj tady u říčky a olizuj si rány, to tě určitě silnějším udělá. Proč rovnou nejdeš za těma kapitánama a nezačneš se na kolenou omlouvat´. Proto se rozhodl vyrazit do Rukongae, sice nešel udělat to co ho napadlo ale kde jinde najde někoho kdo ho bude trénovat?

Jak tak Seizen vstoupil do ulice na okraji Rukangaie měl pocit, že se na něj všichni koukají upřeným. snad až nepříjemným pohledem. Tento pocit ho zrovna moc neuklidňoval a proto si snažil lidí nevšímat a šel stále dál, pořád ale nevěděl co dělat. Má se vrátit ke kapitánům a poprosit je a nebo se raději pokusit o to najít soukromého učitele, který by mu pomohl zesílit. Tahle myšlenka ho drásala naprosto děsivým způsobem. Zastavil se a začal více přemýšlet. Náhle zahlídl jak směrem k němu. Ta tvář, ty vlasy, ten meč věděl, že je to on. Seizen se snažil udržet vztek ale moc se mu to nedařilo. Člověk jenž ho tak strašně ztrapnil právě šel proti němu. Hněv se začal v Seizenovi vařit.

´On? Zrovna ze vše lidí musím potkat uprostřed Rukongae jeho? No to je opravdu smolné´. Seizen už se chystal tasit a oplatit tak tu urážku ale potom si vzpomněl kde všechno ho ještě bolí a raději tuto myšlenku zahrabal. Přece jen proti té jeho lepkavé gumové věci nedokázal udělat nic už předtím, natož v tomto stavu.´Zkusme to trošku jinak, třeba bych se mohl dozvědět něco užitečného´. Seizen se proto rozhodl jít přímo k němu.
"Zdravím dlouho jsme se neviděli, hmm jak vám to ta skupinka co mě urazila říkala? Á, už si vzpomínám. Máte se hezky zástupce velitele Takanashi?"

Takanashi se chvíli zamyslel než si vzpomněl kdo před ním vlastně stojí. Náhle se mu objevil úsměv na tváři "Joooooo, jasné už vím ty jsi ten kluk, kterého jsem musel tak nechtěně zpacifikovat". Seizenovy se v tu chvíli začala vařit krev, už jen ta vzpomínka na tu potupu, kterou mu Více kapitán způsobil byla stále, dokonce přes jeho překvapení nesnesitelná. Takanashi se znovu usmál, protože mu bylo jasné že Seizenovi o něco jde "No a copak by jsi potřeboval chlapče a co se ti proboha stalo vypadáš tak jako.....ožvíkaně". Smích Vice kapitána byl slyšet celou čtvrtí. Seizen už opravdu držel svůj vztek z posledních sil ale i přes to se držel svého plánu. Dozvědět se nějaké ty užitečné informace, které by mu mohli pomoct k pomstě proti té cuchtě, jenž ho v lesa tak příšerně zbila.